Zápisník
Jde o jedinečný dokument. Po Špidlíkově smrti se našly jeho kusé osobní poznámky, které nebyly nikdy publikovány. Jejich hodnotu považují ti, kteří pracují s kardinálovým dědictvím, za natolik podnětnou, že jsme se rozhodli text zpřístupnit. Jde o věrný přepis jeho ručních zápisků. Postřehy zahrnují období maturanta, předválečnou dobu, první římské dny jeho pobytu v koleji Nepomucena, až do okamžiků závěru koncilu 1965. Svěžest autorova sdělení souvisí rovněž s důležitým faktorem, že své řádky necenzuroval, ani nearanžoval – jsou napsány jako bezprostřední reflexe. Špidlíkovy otázky zůstávají našimi otázkami. Součástí knihy je také kardinálův rodokmen.
Z knihy:
4. 12. 1965
Myslel jsem na to všecko, co jsem napsal. Kdo to bude číst? Četlo by se to, studovalo by se to, kdybych byl svatým. Patřil bych pak k tradici církve. Bylo by potřeba být svatým už proto, abychom zachránili svou vlastní práci. Je to jakýsi pocit zodpovědnosti, aby se neztratilo to, co nám bylo svěřeno.
19. 9. 1962
Když se dělá nárys pro novostavbu, nezáleží tolik na detailech. Na počátku jsou nejdůležitější hlavní linie a celková koncepce. Čím dál více se však blíží stavba k provedení, tím méně se myslí na velké linie a tím více se musí myslet na každou maličkost, dokonce i na hřebík ve zdi. Dokonalost a svatost je také stavbou, stavbou chrámu. Krása linií závisí od velkodušného začátku. Ale dokončení je drobná, velmi drobná, ba nádenická práce. Umělec architekt si může dovolit jen rýsovat plány, protože má lidi, kteří mu je provedou. My nemáme nikoho, musíme všechno dělat sami. Proto je mnoho krásných plánů na papíře, a mnoho nedokončených katedrál v duchovním životě. Linie se ukazují často veliké, ideály jdou až do nebe, ale stropem prší.
